Vločky se snášejí jak peří z polštáře, na vlasy, na víčka, na dlaně, na tváře. Jen tak Ti pod lampou roztává na řasách bílý a chladivý, třpytivý sníh. A pak Ti stékají po tvářích krůpěje, v očích Ti jiskří plamínky naděje, že mrazivý vesmír v dalekých tmách, zazáří teplem o Vánocích.    

Přichází večer, je to paráda, vkrádá se romantická nálada. Připlouvám k tobě na obláčku, přistávám něžně na sedačku. Slunce se nad obzorem sklání, jsem víla nebo zlatovlasá paní? V tom střílí: "Góóól" a já rázem, padám z těch výšín rovnou na zem. Když zaklapnu dveře chodbičky,  ...

Někdy mi připomínáš strom. Když kolem hřmí a ty jsi jako skála ...to mívám v očích hebký plyš. Jen je problém v tom, že mám kočičí vzpomínky, jak pohrát si a zalovit. ...proč najednou ze skály je myš?

Poslední tramvaj veze mě bůhvíkam, a město pomalu usíná. Jen myšlenky, co mi v hlavě skotačí, jsou ještě čilé víc než já. K ničemu to není, ráno mi hravě spočítá tu bláznivou jízdu, a předloží účet za noční rozmýšlení.